Ženské archetypy jsou tváře naší duše, polohy naší ženské osobnosti, naše vnitřní pomocnice. My ženy jsme sice každá úplně jiná, ale zároveň toho máme mnoho společného.
Všechny máme ve svém nitru moudrost našich předchůdkyň. Někdo ji objeví a žije, někdo ji dokonce předává dál a někdo ji má v sobě zakopanou tak moc hluboko, že se k ní nikdy nedostane. Možná to bude strachem z temné, mocné a tvořivé síly, která je se skutečným ženstvím spjata.
A je to právě ta temnota, jsou to naše stíny, které se neustále snažíme ignorovat, potlačovat, schovávat. Přitom naše největší síla tkví právě v tom tuhle naší temnotu přijmout.
Strach z nespoutanosti ženské duše se projevil už ve středověku, od té doby je naše ženství dost zraněné. Tehdy tam probíhala až hysterická hrůza z ženskosti a nutkání ho nadobro vyhladit. Ani v dalších stoletích situace žen nebyla úplně ideální. Esence ženství to ale vydržela a přežila.
A tak to dnes stojíme my. Máme víceméně svobodu pohybu, rozhodujeme se samy za sebe, ale stále je volnost, smyslnost a divokost tabu. Být ženou je pořád boj. Je na nás neustále vyvíjen nějaký tlak a jsou na nás kladeny nároky – na to, jak se máme chovat, jak máme vypadat, kým máme být.
Archetypy nás ovládají většinou nevědomě – nyní to ale můžeme změnit. Můžeme se jimi nechat inspirovat. Čím víc si je uvědomujeme, tím méně jsme bezradné a můžeme vědoměji zacházet se svou bolestí a s celým svým životem.
