Sdílely jste se mnou témata, která ve webináři rozebírám a vaše zprávy většinou začínaly:
“Co mám dělat, aby…”
“Jak to mám říct, aby to pochopil?”
“Co když prostě nechce a já myslím, že je to třeba?”
Často si totiž myslíme, že efektivní komunikování hranice znamená to, že řekneme “ne” a druhá strana s tím bude v pohodě. Takhle to možná funguje u dospěláků… i když? U dětí je zcela přirozené a z hlediska vývoje i správné, že často přicházejí silné emoce. Je to normální a zdravá reakce dítěte, když cítí smutek, vztek nebo jakoukoliv nelibost. Můžeme to brát jako příležitost se s emocemi naučit pracovat.
V druhém dílu webináře vás inspiruju k tomu, abyste žily sebe a nebály se to komunikovat nahlas.
Dám vám pár mých tipů na tuhle komunikaci, konkrétní věty, kterými se můžete inspirovat, když vám na jazyk nepůjdou ty “správná” slova. Tím slovem “správná” mám na mysli to, jak nezraňujícím způsobem vyjádřit svou hranici. Mým záměrem je, abyste činily vědomá a informovaná rozhodnutí, abyste se nebály tyhle rozhodnutí měnit, abyste zkoušely, co vám sedí a hledaly (se). Když totiž víme, co a proč děláme, tolik o sobě nepochybujeme a to nám samo o sobě přinese velkou úlevu a lehkost do života.