Blog

Často mi připadá, že stanovení hranic bývá středobodem výchovy. 

“Musíš ho přece seznamovat s frustrací a dávat mu pevné hranice, aby si nezvykl, že všechno bude vždycky tak, jak on chce.” (Wait what, takže ho mám jako odmala učit, že si život nemůže zařídit podle sebe, že to takhle nefunguje?). 

Málokdo si ale uvědomuje, že každodenní život je pro dítě, kterému se právě vyvíjí mozkové struktury, plný frustrací. Je zbytečné k nim ještě záměrně přidávat další, jenom proto, že bychom asi měli. Vychovávat dítě znamená především předávat mu své vlastní hodnoty. Ten, kdo se moc upíná na stanování hranic, zapomíná často na druhou stránku života, která poskytuje prostor pro radost, tvořivost a vynalézavost. 

Mezi 8 a 14 měsícem se dítě začíná pohybovat, zkoumat svět a dotýkat se předmětů. Dle doktorky Gueguen (2014) dítě velmi dobře rozumí, když mu řeknete: “Ne, na to nesahej”. Význam zákazu mu však uniká. Chápe jenom, že rodič nechce, aby na daný předmět sahalo. Vysvětlení můžeme doplnit, ale musíme si uvědomit, že představa nebezpečí nebo bolesti existuje u dítěte jen tehdy, pokud ji už zažilo. 

Vytvořit prostředí, které bude v souladu s potřebami dítěte, je naše odpovědnost

V mnohých rodinách se před narozením dítěte očekává, že dítě se narodí a přizpůsobí se nám. Že se přizpůsobí prostoru, ve kterém žijeme a našemu životnímu rytmu. I my jsme takové představy měli. Hodně brzy nám ale došlo, že takhle to teda nefunguje :). Nebo možná funguje, ale ne bez častých zákazů typu: “Tam nechoď, na to nesahej, tohle nedělej”. A právě tyhle časté zákazy brzdí u dítěte touhu žít, postupovat kupředu, zkoumat a objevovat svět. 

Od malička jsme tedy přizpůsobovali prostor, ve kterém jsme zrovna žili, holčičce. Dali jsme z dosahu všechno, co bylo nebezpečné nebo křehké. Myslím si totiž, že je to naše odpovědnost, vytvořit prostředí, které bude v souladu s potřebami dítěte a ne odpovědnost dítěte umět se chovat v nepřipraveném prostředí.

První konflikty se začaly objevovat na návštěvách. Cizí prostor asi těžko přizpůsobíme našemu dítěti. A dítě je k  “zakázaným” předmětům samozřejmě přitahováno. Slýchali jsme:

“Musí přece vědět, že tohle nemůže!” 

Tak prosim pěkně, nemusí. Dítě ví, že nechcete, aby sahalo na cizí notebook položený na stole na návštěvě u tetičky. Každopádně jeho touha objevovat svět a zkoumat předměty je prostě silnější než váš zákaz. Je to jeho životní energie a přirozený psychomotorický vývoj. Nestane se z něj nevychovaný zvíře bez hodnot, nebojte :).

Tam, kde se to dalo, jsme cenné předměty odnesli ze zorného pole holčičky. Když šlo do tuhýho, prostě jsme ji přenesli na jiné místo a nabídli alternativu na hraní. 

První setkání s hranicemi 

Dítě roste a jeho životní prostor se začíná rozšiřovat. Hranice životní prostor vymezují a dodávají dítěti jistotu. Jenže dítěti nedávají jistotu hranice samy o sobě, ale pocit, že vás zná. Pocit, že ví, co od vás může čekat :).

Poprvé jsem nad tématem hranic začala více přemýšlet, když bylo holčičce 10 měsíců. V rámci BLW stravovací metody vyhazovala jídlo z jídelní židličky na zem. Mně to nějak extra nevadilo, ale napadlo mě: 

“Tyjo, neměla bych jí to zakázat? Tohle by asi neměla dělat.” 

Chvilku jsem pátrala, hledala informace, četla knížky a dospěli jsme k tomu, že hranice, které budeme holčičce nastavovat, budou vždycky vycházet z nás samotných. Jediná pevná a právoplatná hranice bude pro nás vždycky zabránit, aby holčička neubližovala sobě nebo ostatním.

Hranice naší osobnosti

Hranice nastavené naší osobností nejsou o tom, že chci, aby dítě nedělalo tohle, protože by se to nemělo. Je to o tom, co cítím já uvnitř sebe. Je to vždy o posouzení momentální situace a o uvědomění si sama v sobě: vadí mi to nebo nevadí? Jestliže mi to vadí, vysvětlím proč a nastavuju hranici. 

Je přirozené, že s Vojtou máme oba jinou osobnost, tudíž nám jiné věci vadí a jiné nevadí. Rozhodli jsme se k holčičce být vždycky upřímní a autentičtí. Nehrajeme si na to, že bychom v nastavování hranic měli být vždy za jedno, táhnout za jeden provaz proti dítěti. Chceme ji naučit, že je v pořádku, když máma vidí určitý věci jinak, než táta. 

Uměle nastavené hranice (typu: tohle by asi neměl dělat, tak mu to zakážu) je těžké dodržet. My sami jim moc vnitřně nevěříme, takže jim nevěří ani dítě. 

Hranic, které vycházejí z našich osobností, není mnoho. Holčičce tím pádem nemusíme moc často něco zakazovat a přikazovat. Necítí se tím pádem utlačovaná a nemá tendence s námi bojovat. 

Empatické nastavení hranic

Jak na vás působí, když vám někdo něco výslovně zakáže? Když řekne:

“Nesahej na to!”

“Nelez tam, spadneš!”

“Neskákej na tom gauči!”

Mě by to teda štvalo. A ještě víc by mě to lákalo. 

Když ale hranici formulujeme JÁ-sdělením: 

“Nechci, abys na to sahala, protože to je horký a mohla by ses spálit.”

“Nepřeju si, abys tam lezla, mám strach, že spadneš.”

“Nelíbí se mi, když skáčeš na gauči, je u něj topení a mám strach, že na něj spadneš.”

To je hned o něčem jiném. Ukazujete totiž dítěti část svého já, pouštíte ho do svého vnitřního světa, učíte ho, co je pro vás přijatelné a co už ne. Vás zná a vás miluje. Přijde mi, že to je pro dítě pak mnohem snazší k pochopení, než obecné věty typu: protože se to nedělá, jídlo se na zem nehází, hodný holčičky nikoho nebouchají, zvířata se nemlátí, nesmí se lhát a krást :).

No jo, jenže v praxi je to sakra těžký!

Lítají z nás automaticky zákazy a příkazy. V ten moment, když ze mě vyletí: 

“Ne, tohle nemůžeš!”

Se vždycky vrátím do přítomnosti a dodám: 

“Chápu, že si chceš hrát s babiččiným notebookem, ale ona si to nepřeje, má strach, že se rozbije. Půjdeme spolu dělat něco jinýho?”

Už mnohokrát se mi stalo, že mi na to holčička řekla:

“AHA.” 

Jak kdyby tomu všemu ani ne ve 2 letech rozuměla. A já jsem přesvědčená o tom, že rozumí 🙂 

Holčička často naráží na moje hranice při uspávání. Trávíme spolu celé dopoledne, krotím její emoční výbuchy a potom 30 minut neúspěšně uspávám. Cítím, že mi dochází energie a že ve mě roste napětí. Nemám chuť, náladu ani sílu se zvednout a jít si s ní zase hrát. Všechno tohle s ní komunikuju.

“Dobře, půjdeme do obýváku, ale já si s tebou teď nebudu hrát. Jsem unavená a potřebuju už chvilku pro sebe. Budu si číst svojí knížku. Ty si buď můžeš taky prohlížet svojí knížku nebo si hrát.”

Kupodivu, jak řeknu, tak se tak stane. Cítím, že mě respektuje a že mi rozumí. Nevydrží to dlouho, pořád chce, abych se do její činnosti zapojovala. Ale vydrží to dost dlouho na to, abych se uklidnila, vydejchala a přišla na jiný myšlenky. A jsou to taky jediný chvíle (minuty), kdy si vydrží hrát sama 🙂 

Hranici tedy nejefektivněji stanovíme JÁ-sdělením, důvodem, proč to dítě nesmí dělat a návrhem alternativní činnosti. 

Když stanovení hranice vede k emoční reakci

Ne vždycky si dítě ochotně vybere alternativu, kterou jsme mu za zakázanou činnost nabídli :).Tyhle situace jsou pak často spouštěčem emočních reakcí. Dítě se rozbrečí a začne vypouštět emoce. Dost možná jsou to emoce nahromaděné z uplynulých hodin/dnů. Když je dítě v bezpečném prostředí a “může” brečet a vztekat se, často během pár chvil zapomene na to, co bylo spouštěčem těchto emocí a jen vypouští a vypouští. Protože může, protože je to zdravé.

Co je v těchto chvílích naším úkolem?

• Vydržet
• Nepolevit v nastavené hranici (protože dítě si často během pár chvilek opravdu nepamatuje, co ho tak rozzuřilo)
• Být těmi dospělými, klidnými a nad věcí (protože mozek dítěte tohle ještě neumí)
• Pomoci dítěti emoci zpracovat
• Dát mu najevo, že ho chápeme
• Dát mu najevo, že vztek je normální 
• Ujistit ho, že je v pořádku a že ho milujeme

Po chvilce emoce přejdou. A navíc, umět se vzpamatovat ze zklamání a frustrace je jedním z klíčů ke štěstí, říká psycholog Daniel Goleman. Zklamání je podle něj nevyhnutelné, ale čím rychleji se z něj vzpamatujeme, tím větší je naše schopnost radovat se ze života :).

Neakceptujte jakékoliv chování dítěte, ale vždycky mu řekněte, když se dopustí něčeho pro vás nepřijatelného

Nejvíc souzním s nastavením hranic podle Thomase Gordona, autora knihy Výchova bez poražených. 

Děti nechtějí, aby rodiče používali svou autoritu a určovali jim hranice. Děti chtějí, aby tehdy, když zjistí, že je jejich chování pro rodiče nepřijatelné, ho mohly samy změnit. Děti jsou totiž (stejně jako dospělí) raději, když nad svým počínáním mají samy moc. 

Co dělat, když dítě nerespektuje vymezenou hranici

Je přirozené, že děti mají potřebu pevnost hranic neustále experimentálně testovat. Je to totiž jejich práce :). 

Když holčička neustále testuje nějakou hranici a nerespektuje ji, může se dít následující:

1. Má prostě potřebu hranici testovat – až tu potřebu nasytí, přestane to sama od sebe dělat. Důležité je nepolevit a hranici pořád trpělivě nastavovat. 
2. Hraje mocenskou hru – má potřebu získat moc. Pokaždé, když jsme s holčičkou mocenské hry vědomě hráli, došlo k tomu, že pro nás nepřijatelné chování vymizelo rychleji. 

Příklad z praxe:

Vadilo nám, když holčička rozkousala v puse jídlo a pak ho vyplivla na zem. Chodila a jídlo plivala na zem za sebou. Haha, dobrá zábava 🙂 

Nastavení hranice: 

“Nechci, abys plivala jídlo na zem, nebaví mě za tebou pořád chodit a uklízet to. Jestli to potřebuješ plivat, tak můžeš tady na talířek.”

Holčička: pokračuje v plivání dál

Já: zopakuju nastavenou hranici

Holčička: pokračuje v plivání dál

Já: “Tak jestli už to nebudeš jíst, jdu to jídlo odnést.” 

Takhle to trvalo nějakou dobu. Pak mě napadlo zkusit hrát mocenskou hru (když jsem na to zrovna měla náladu). Honila jsem ji po pokoji a říkala něco ve smyslu: 

“Ty opovaž se vyplivnout to jídlo teďka na zem, nech toho, koukám na tebe, sleduju tě, nesmíš to vyplivnout na zem!” 

Holčička celá šťastná plivala a utíkala. Tohle jsme zopakovali asi 2x a od té doby to nedělá 🙂

Proč není dobré trestat dítě, které nerespektuje hranici a odměňovat dítě, které ji naopak respektuje, si povíme zase příště :).

Přechod od uměle nastavených hranic k osobnostním hranicím

Jestliže se teď budete pokoušet vyřadit z vašeho běžného života uměle vytvořené hranice, dost možná se stane, že začnete větu: 

“Nechci, abys dělal tohle, vadí mi to, protože…..”

A dojdou vám slova :). Nevíte proč vlastně vám to vadí. Je dobré se zamyslet, jestli to vadí opravdu vám (vaší osobnosti), protože takoví prostě jste a nebo jestli to vadí “těm ostatním” (společnosti). 

Když se rozmyslíte, můžete větu dokončit:

“Víš co? Mě to vlastně vůbec nevadí.”

Vždycky, když si nejste jistí, jestli hranici nastavit nebo ne, poslouchejte svoje srdce. Tím, že dítěti odhalíte svůj vnitřní svět, nikdy neuděláte chybu a zvýšíte tím pravděpodobnost, že dítě na oplátku odhalí svůj vnitřní svět vám. A to chceš!