Blog

Výchovné násilí

Co znamená běžné výchovné násilí? Výhružky, vydírání, ponižování, zraňující slova, křik, plácnutí přes zadek nebo facky. Prostředky, které jsou stále často součástí běžné výchovy. Rodiče se vůbec nezdráhají tyto nástroje mocenské výchovy používat a zároveň tvrdit, že svoje dítě nade všechno milují. 

Každý rodič ví, že malé dítě může kontrolovat za použití síly. Pečlivou manipulací s odměnami a tresty může rodič dítě k žádoucímu chování povzbudit a od nežádoucího ho odradit. Svojí autoritu často rodiče využívají k usměrňování dětského chování.Říkají tomu, že dítě “učí”. 

Na výchovné násilí kolují neustále protichůdné názory, které mají ale společného jmenovatele. Strach.

Co na to dětský mozek?

Úkolem amygdaly je rozpoznat každé potencionální nebezpečí a upozornit nás na ně. Vždy, když reagujeme strachem, amygdala se aktivuje, upozorní hypothalamus a ten spustí sekreci stresových hormonů. Během prvních let života spouští zralá amygdala u dítěte mnoho reakcí, které nedokáže samo ovládnout. To všichni asi moc dobře známe v podobě vzteklých záchvatů, které nemají kolikrát žádnou jasnou příčinu :).

Amygdala je dokonale zralá už od narození, zatímco mozkové struktury, které mají schopnost amygdalu brzdit, ještě příliš nefungují. Dítě má velký strach, ale nedokáže použít rozum a zklidnit se. Nedokáže si říct:

“Aha, mamka je jenom zoufalá a unavená, nemyslí to špatně.” 

A když pak rodiče ještě používají věty typu:

“Je to pro tvoje dobro, myslíme to s tebou přece dobře.”

Tak to vyvolá v dítěti akorát tak naprosté zmatení pocitů – představte si to sami. Ten pocit, že někdo, koho bezmezně milujete, ve vás vyvolává strach. Naučí se potom spojovat lásku s násilím. 

Amygdala od narození ukládá nevědomé vzpomínky – nevědomá paměť dítěte je aktivní. Proto se do ní může otisknout rané trauma a působit duševní poruchy nebo poruchy chování v dospělosti a to skrz mechanismy našemu vědomí nepřístupné. 

Všechny vzpomínky na strach z doby dětství zůstávají nevědomě a trvale otištěny v amygdale. Promítají se pak do našich vzorců chování nejen směrem k dětem. 

Výchova strachem je tedy škodlivá. Zanechává pod povrchem ničivé stopy, které působí až do dospělosti. 

Je v pořádku, že občas selžeme a vyvoláme v dítěti strach. Jsme jenom lidi, děláme chyby a učíme se. Důležitý je o tom s dětma mluvit a primárně se snažit těmto situacím předcházet. Více jsem o tom psala v článku Vztek v mateřství je normální.

Ale vyvolávat v dítěti strach záměrně? Jenom proto, aby bylo “správně” vychované? Opravdu by měl mít strach svoje místo v tak důvěrném vztahu, jako je rodič/dítě? Ve vztahu, který by měl být právě ten nejvíc bezpečný ze všech? 

Výchovné násilí funguje. Opravdu? 

Výchovné násilí ve formě tělesného trestu používají rodiče nejčastěji v situacích, jako jsou:

• Dítě ignoruje, neposlouchá, dělá pořád dál činnost, která je zakázaná (=trest za neposlušnost).
• Dítě záměrně překračuje nastavenou hranici, pořád a pořád dokola (=trest za překračování hranic).
• Dítě udělá něco extrémně nebezpečného (=trest, aby si to zapamatovalo a už nikdy to neudělalo).

Tělesný trest může zafungovat v tom smyslu, že dítě kvůli strachu přestane s nežádoucím chováním. Ale čistě jenom kvůli tomu strachu, vnitřní motivace je na nule. Nebo trest fungovat nemusí. Dítě se může začít smát, protože neví, co si má myslet. Dochází u něho k naprostému zmatení pocitů. Jeho mozek nepřijme skutečnost, že ho právě uhodil ten nejvíc milující člověk. Ne, neznamená to, že když se dítě směje, tak ho to nebolí, je mu to jedno a měl by dostat ještě přidáno.

Když ale chceme pro naše jednou dospělé dítě, aby bylo šťastné a spokojené, tak tomu tělesné tresty 100% nepřispějí. Ba naopak. 

Výzkum Harvardské univerzity (Tomoda, 2009) pomocí magnetické rezonance odhalil, že mozek těch, kteří byli v mládí (do 12 let) tělesně trestáni (pravidelně alespoň jednou měsíčně), vykazoval nižší objem šedé hmoty v některých oblastech prefrontální kůry. Ta má zásadní význam pro společenský život, protože se podílí na sebepoznání a empatii. 

V Kanadě vyzkoumali (Afifi, 2012) přímou souvislost mezi tělesnými tresty v dětství s výskytem afektivních poruch v dospělosti (deprese, úzkosti, závislosti).

C. Taylor (2010) provedla studii, ve které zjistila, že trestané děti jsou ve věku 5 let velmi agresivní, útočí na druhé, ničí předměty, křičí, vyhrožují a provokují. Dělají zkrátka to, co je rodiče “naučili” doma. Tato studie vrhla jasné světlo na začarovaný kruh násilí. Je-li dítě obětí agrese, učí se být agresivní. A to je trochu kontraproduktivní, ne?

Tělesné tresty můžou fungovat a nemusí. Podle toho, co je naším cílem ve výchově. Každopádně jedno je jistý, dostat jednou na zadek “ještě nikoho nezabilo”, ale ani to rozhodně nikomu nikdy nepomohlo. 

Když ne mocenská výchova, tak jaká? 

Myslíte si, že se dají například dobrosrdečnost, laskavost a čestnost naučit výchovou založenou na trestech a odměnách? Nedají, protože ničí vnitřní motivaci. Tyhle hodnoty totiž musí vycházet zevnitř – od srdce. 

Thomas Gordon vyzkoumal, že výsledkem “výcviku poslušnosti” (jak on tomu ve své knížce říká) jsou akorát děti ustrašené, bojácné, nervózní, k rodičům se chovají nepřátelsky a mají chuť se mstít. 

Pamatuje si vy, jak jste reagovali a přijímali mocenské chování svých rodičů? Dle doktora Gordona děti na rodičovskou moc obecně reagují vzdorem, odporem, zlostí, agresí, lhaním, skrýváním pocitů a nepřátelstvím. 

Rodičovská moc děti navíc neovlivňuje, pouze je nutí se chovat předepsaným způsobem. Pokud je dítě k něčemu přinuceno, nezměnilo ve skutečnosti svůj vlastní záměr/svůj postoj – a o to by nám rodičům mělo primárně jít, ne? O to, jak se naše děti chovají, když se nedíváme :).

Rodiče, kteří moc používají ve skutečnosti svůj vliv na dítě zmenšují. Je paradoxní, že pokud se rodiče své moci vzdají nebo ji odmítnou používat, vliv na děti budou mít pak mnohem větší. 

Je prokázáno, že mocenské metody zkrátka nefungují, jsou neefektivní a narušují vzájemné vztahy. Tak proč se pořád tak hojně využívají? Protože rodiče nemají znalosti ani zkušenosti s jinými metodami řešení konfliktů v mezilidských vztazích.

Až budeme mít s holčičkou konflikty, budeme dělat všechno proto, abychom je řešili všichni společně a ke spokojenosti nás všech. Protože nikdo není důležitější než ten druhý. Všichni jsme v naší rodině na stejné úrovni. Půjde nám to tak vždycky? To nevím, ale vím jistě a slibuju, že se o to minimálně pokusíme. 

Zdroje:

Thomas Gordon, Výchova bez poražených

Dr. C. Gueguen, Cesta ke šťastnému dětství