Blog

Dudlík – démonický nástroj, bez kterého se neobejde velká část rodičů a dětí :-).

Existuje vůbec správný čas, kdy se ho zbavit? Jak to udělat, aby to bylo co nejméně stresující pro všechny zúčastněné? Nebo mám snad dát dítěti “svůj čas” v rámci respektující výchovy a počkat, než se ho vzdá samo? Sepsala jsem všechny svoje myšlenky a zkušenosti do postupu, jak jsme se empaticky zbavovali dudlíku my.

1. Rozhodněte se, jestli oddudlíkování vezmete sami na sebe (jako svou vlastní zodpovědnost) a nebo to necháte na dítěti (a vyčkáte, než se ho vzdá samo).

První a zásadní rozhodnutí. Dítě se samo vzdá dudlíku průměrně ve 3-4 letech. Z hlediska správného vývoje čelisti a řeči zubní lékaři i logopedi doporučují dudlík odebrat maximálně do 2 let. Hodně jsme o tom doma začali přemýšlet, když bylo holčičce 18 měsíců. Sepsali jsme si plusy a mínusy toho, nechat ji dudlík do doby, než se ho vzdá sama. Vypadalo to asi takhle:

Mínusy:

• je na něm čím dál tím víc závislá a to se nám nelíbí, už ho nechce jenom na spaní, ale vyžaduje ho při každém kojení, když spadne nebo pokaždé, když je v duševní nepohodě
• riskujeme nesprávný vývoj čelisti (měli jsme ty nevhodné velké dudlíky BIBS) – tohle byl nakonec bod, který rozhodoval
• intuičně se mi už nelíbilo, jak často dudlík vyžaduje a cítila jsem na sobě, že už nechci, aby ho měla

Plusy:

• je to pohodlné, bude i nadále relativní klid, v noci se docela vyspím, není pořád nonstop na prsu a uspávání s dudlíkem jde relativně snadno (většinou)
• nebudeme ji ani sebe vystavovat zbytečnému stresu z odnaučování dudlíku, ponecháme jí její milovaný předmět, který ji uklidňuje
• v budoucnu se mi díky dudlíku bude snadněji přestávat kojit

Rozhodli jsme se, že se dudlíku musíme zbavit. Pokud vy jste se rozhodli pro druhou možnost, je to v pořádku a nemusíte dál číst :-).

2. Kdy je ten správný čas? 

Vždycky jsem věděla, že chci holčičku odnaučovat na dudlík až ve chvíli, kdy bude o trochu víc vnímat naše slova. Nechtěli jsme jí ho brát, když jí bylo třeba 12 měsíců – ze dne na den, jen tak. Ale kdo ví, třeba by to nakonec bylo jednodušší :-). Správný čas je, když: 

• jste na to doma všichni připravení
• jste teď zrovna měli doma lepší období a jste v rámci možností odpočatí 
• se neděje žádná jiná velká změna ve vašem životě
• si máte komu říct na výpomoc přes den, když zrovna bude náročná noc
• přijmete fakt, že teď nebude doma pohoda, nebude klid, že to teď může být náročná neurčitě dlouhá doba pro celou rodinu
• přijmete fakt, že možná dítě kvůli tomu přestane chvíli spát přes den a může být častěji protivné
• přijmete to, že budete častěji kojit (pokud kojíte) 
• máte sílu sebrat všechnu vaši možnou trpělivost na to, abyste krizové situace zvládali empaticky a pokud možno s co největším klidem
• se připravíte na to, že nastane krize, velké pláče, dlouhé uspávání a že situace může trvat klidně pár týdnů (u nás třeba i měsíc a půl).

Správný čas je teď, jdeme do toho. Jak to ale udělat? 

3. Řekněte dítěti pravdu! 

Na samotném způsobu odebrání tolik nezáleží, ale primárně k němu zkuste být upřímní. Sedněte si k němu a vysvětlete mu, co se teď bude dít. Že už od teď nemůže mít dudlík, protože – a povězte vaše důvody. Nakonec ho i sebe podpořte tím, že to spolu zvládnete. Že tady jste pro něj, kdykoliv bude potřebovat. 

4. Uvědomte si, že dítěti právě nezpůsobujete životní trauma, pokud se k situaci snažíte přistupovat citlivě a empaticky.

Řekli jste mu pravdu, je večer a jdete uspávat. A začíná první boj. Bojkot spánku, pláč, vztek, zoufalství. V těchto chvílích jenom buďte přítomni, nabízejte objetí, mluvte klidně. Když už toho máte dost, vystřídejte se s partnerem, pokud je to možné. Zkuste myslet na váš vztah s dítětem z vyšší perspektivy. V životě vašeho dítěte jde jenom o dílčí stres, který mu navíc pomáháte zvládnout, procházíte tím společně. A odměnou vám bude, že vám jednou nevyčte, že má pěkně křivý zuby :-).

5. Zkoušejte společně hledat jiné styly uspávání.

Bod číslo 5 vyžaduje asi největší dávku vaší trpělivosti. Nebo alespoň u nás to tak bylo. Zkoušejte nosit, zpívat, houpat, vyprávět příběhy nebo šimrat. Nám se v tomhle období osvědčila také gumová sto let stará hračka (beztak psí :-)), kterou jsme holčičce začali dávat do ruky a během 2-3 týdnů ji začala uklidňovat a sehrává doposud podobnou roli jako dudlík. 

6. Vydržte a buďte k sobě laskaví.

A teď už jenom vydržte. Přes den čerpejte energii, kde se dá. Myslete na to, že ještě chvilku a bude líp. Jestli dítě kvůli tomu přestalo spát přes den, nebojte se, zase začne, pokud to bude potřebovat. A hlavně. Buďte na sebe hodní. Nevyčítejte si situace, které jste nezvládli.  Je normální, pokud někdy zakřičíte, ať už to dítě proboha spí, když je 11 večer a máte toho za celý den plný zuby. Jenom se mu ráno omluvte, víc ho objímejte, mazlete. Bylo prokázáno (B. Fredrickson, 2009), že aby se trvale nepoškodil váš vztah s dítětem, je potřeba, aby ke každé negativní interakci přibylo alespoň 5 pozitivních (“milujeme tě, přesně tak, jak jsi” “jsme tady pro tebe, můžeš se na nás spolehnout”,..) – a to věřím, že zvládneme všichni, i když někdy bude den stát za pěkný prd, ne? 

S oddulíkováním naší holčičky nám pomohla skvělá Paula Fassati, rodinná koučka a zakladatelka projektu @lepsirodina. Sepsala jsem pro vás ještě pár citací od Pauly, které mi pomohly celou situaci lépe zvládnout: 

• rozhodně není potřeba se hroutit z toho, že dítěti ubližujeme
• během relativně krátké doby dítě celý proces oddulíkování zapomene
• máma bojuje v první linii, je potřeba, aby měla podporu, kde se dá
• tahle jednorázová událost je jenom kapičkou v moři všech možných interakcí s vaším dítětem
• z určitého pohledu je to větší stres pro nás než pro naše dítě

Držím palce a budu ráda, když mi napíšete (tady), jak to šlo u vás doma ♥.