Blog

Vztek nebo respektive hněv je spolu s radostí, štěstím, překvapením, smutkem a strachem jedna ze 6 základních emocí. A emoce máme úplně všichni. Dokonce i matky na mateřský. A co víc, matky na mateřský jsou vystavovány více situacím, které vedou k hromadění hněvu a následnému vzteku, než kdyby třeba seděly v práci 🙂 Vztek je normální součást života. Je to způsob, jak nám naše tělo říká, že máme dělat něco jinak.

Co se nám děje v hlavě, když se vztekáme?

Když vztekle zařveme (například na dítě) cítíme se najednou silní a rozhodní. Zvýšená hladina adrenalinu a noradrenalinu vytváří iluzi, že alespoň na ten moment máme situaci pod kontrolou. A to je příjemný pocit. Ve skutečnosti je ale naše rozhodovací schopnost snížená. Prefrontální kortex trpí nedostatkem kyslíku, tudíž nedokážeme objektivně posoudit realitu (a to jsme dospělí, že?).

Kde se vztek bere?

Za vztekem se vždycky skrývá neuspokojená potřeba. A neuspokojených potřeb my matky nemáme málo, že? Máme málo času samy pro sebe, trávíme méně času než bychom chtěly s partnerem, málo odpočíváme, nekvalitně (a málo) spíme. To všechno je živná půda pro hněv a následný vztek. 

Vztek nás také přepadá, když se cítíme z nějakého důvodu ohroženi, když cítíme bezmoc nebo bezradnost.  Když narážíme na svoje hranice nebo když se někdo další (většinou malý človíček) pokouší neustále za naše hranice dostávat – vztek se objeví a my si díky němu hranice vytyčujeme zpět.

Jak ho můžeme ventilovat? 

Obecně vztek ventilujeme dvěma způsoby:

1. společensky přijatelným způsobem – křik v bezpečném prostředí, prodýchání, upřímné sdělení pocitů, fyzická aktivita ve smyslu například boxování a nebo prosté zakřičení a mlácení doma do polštáře 🙂 
2. společensky nepřijatelným způsobem – násilí a agrese směrem k ostatním

Hranice přijatelnosti se nastavuje v rodině při výchově. To, jak vztek ventilujeme my, záleží primárně na tom, jak nás vychovávali naši rodiče (bylo násilí běžnou součástí domácnosti? když tátovi spadl na zem talíř, byl hned oheň na střeše nebo se nepříjemné situace řešily v klidu?) a na naší osobnosti (například osoby s větší frustrační tolerancí budou mít menší sklon k častějšímu vztekání). To jsou věci, které neovlivníme. Můžeme jenom ovlivnit to, jak si přejeme vztek ventilovat právě teď, v tento moment. Protože to přesně našim dětem předáme. 

Jsem přece máma, neměla bych se před dítětem vztekat nebo to bude dělat taky!

Obecně je vztek ve společnosti vnímán jako něco negativního a nežádoucího. Něco, co hodný holky a kluci nedělají. Často za to můžou věty směrem k dětem, které jsme často slýchali i my:

“Přestaň se vztekat!” 

“Snad se kvůli tomu nebudeš zase vztekat!”

“Nezlob!” (vsuvka: to mě asi nikdy nepřestane fascinovat, že žijeme ve 21. století a stále je dětský vztek vnímán jako zlobení)

Jenže v momentě, kdy se už jako děti (nebo když naše děti) naučíme emoce utlumovat, neznamená to, že zmizí. Jenom je kvůli tomu potom neumíme vůbec řešit. Mnoho maminek si zbytečně vyčítá, že před dětmi ventilují svůj vztek. Vždycky ale záleží na tom, jakým způsobem ho ventilují. 

Rozmyslete se, jak chcete, aby vztek jednou ventilovalo vaše dítě a pokuste se tento způsob sama naučit a pracovat na něm. Je to jednoduchý. Nechci, aby moje dítě vztekle mlátilo kolem sebe a do ostatních, nebudu ho mlátit. Nechci, aby ztropilo hysterickou scénu v obchodě, nebudu jemu tropit hysterický scény a ječet na něj. Tady pozor, ty scény tropit dítě bude, protože do určitého věku nic jiného neumí a ani nemůže umět. Vy mu ale vždycky vždycky vždycky můžete jít příkladem, protože jednou to pochopí. Jednou, až k tomu jeho mozek dozraje, se naučí zvládat krizové situace pravděpodobně v klidu, tak jako to vídal u vás.

Takže ano, matky by se měly před dětmi vztekat! A ukazovat jim společensky přijatelnou formu ventilace. 

Prevence vzteku

Vzteku je úplně ideální předcházet. Ano, i v mateřství. Pravidelně si vyhrazovat čas, který budu věnovat jen sama sobě, čtení, sportu, čemukoliv, co mě baví. Nezapomínat na to, že nejsem sobecká matka, když si vyrazím na kafe s kamarádkama. Když cvičím. Když jen tak ležím a koukám na seriál. Když si dám vanu a nebo se jdu ven projít. Sama. A nepřemýšlejte u toho, co bude to vaše dítě jíst k večeři, jestli mu už zase náhodou nejsou malý boty a nebo jestli mu babička, se kterou právě je, neříká moc často “šikulko” 🙂 🙂

Poznat, které situace ve mě vyvolávají frustraci a následný vztek, je docela fuška. Zvlášť, když se sebepoznáním a emoční inteligencí začínáte až v momentě, když jste rodič (tak jako já). Jde to, ale pomalu. Musíte si začít všímat pocitu, jakoby se ve vás hromadil tlak. Často vypozorujete vzorce toho, co vás štve a neustále se to opakuje. Hodně vám v tom může pomoci začít si psát emoční deník.

Praktické tipy, jak zvládat vztek před dětmi

Jeden běžný den s dětmi od rána skýtá mnoho situací, kdy se ve vás může začít hromadit vztek. Vstávání s pláčem, půlhodinové převlékání dítěte z pyžama, když jste hladová jak vlk, rozsypaný vločky po celý kuchyni, spálený lívance, protože dítě potřebuje kadit. To dítě, který chtělo lívance, ale odmítá je pozřít. 

Vidíte, a to jsme teprve tak hodinku od probuzení 🙂

Ráno zpravidla býváme trpělivější. S blížícím se časem oběda už trpělivosti ubývá a cítíte, že tlak se hromadí a hromadí. Buďte upřímná a dítěti to sdělte. 

“Promiň, teď už jsem podrážděná a nervózní, potřebovala bych už chvíli pro sebe.”

“Nechci tě okřikovat, jenom už jsem unavená.”

Jestli vaše dítě ještě spí po obědě, dělejte něco, co vás hodí do pohody. Něco, u čeho ten tlak vypustíte. Jestli nespí, pusťte mu třeba pohádku a soustřeďte se v ten čas sama na sebe 🙂

Naše podrážděnost je také citlivá na to, v jaké fázi menstruačního cyklu se zrovna nacházíme. Komunikujte to s partnerem, požádejte ho v tomto období o více podpory 🙂 

V těžkých situacích pomáhá vždycky: nádech, výdech. A opět to komunikovat s dítětem. “Jdu teď radši na chvilku vedle na chvilku se vydechnout a nadechnout, protože se zlobím.”

Někdy vám to ujede a stejně křičíte nebo dítě plácnete. I když nechcete. 

I matky jsou jenom lidi. Učíme se za pochodu s dětmi a děláme chyby. To je normální. Nikdo není dokonalý. Hlavní rada:

NIC SI NEVYČÍTEJTE!

Buďte k sobě laskavá (to stejné pak předáváte i svému dítěti). Už teď, právě v tuto chvíli, kdy se učíte, jste ta nejlepší máma pro svoje dítě. Učte děti, že chybovat je přirozené a že z chyb se učíme. Až se uklidníte, dítěti se omluvte. Všechno mu vysvětlete – všechny vaše myšlenkové pochody. A naučíte ho další věc – omlouvat se 🙂 Ještě mu tím taky ukážete jednu moc důležitou souvislost: 

Nejste dokonalá a přesto vás to dítě miluje. Takže ani dítě pak nebude mít potřebu být dokonalé, abyste ho milovala! 

Zdroje

podcast s terapeutem Petrem Matouškem pro rádio Wave

podcast s psychologem Adamem Táborským pro rádio Wave

https://psychologie.cz/hnev-je-spatny-radce/