Ty jsi naše šikulka! Nevinná věta, která může svést dítě a jeho křehký mozeček z vlastní cesty. Možná totiž neumíš říkat ne. Možná se sama v sobě nevyznáš, nedokážeš poznat, co tě baví, co máš ráda. Neznáš svoje poslání a někdy ani nevíš, co si doopravdy myslíš. Ty. Sama za sebe. Znáš ten pocit? Kdy tě něco nutí jednat tak, aby na tebe byli tvoji rodiče pyšní. A možná je za tím vším schovaná věta, kterou si často slýchávala jako malá.
Tenhle text nemá za cíl, aby ses cítila špatně nebo měla výčitky, když občas svýmu dítěti řekneš, že je šikulka. Má za cíl vést tě k zamyšlení a k používání chvály s rozmyslem. Protože o tom šikulkování je – o pochvale, což je forma vnější motivace a hodnocení. Na pochvale vzniká závislost a s projevy takové závislosti člověk bojuje dlouho do dospělosti.
Šikulka je pochvala = forma vnější motivace
Dítě má bytostní potřebu uspokojovat a těšit svoje rodiče (i když to tak někdy nevypadá, že :)) R. Grille ve své knize píše, že v důsledku časné manipulace vyrůstáme tak, že se snažíme zavděčit, nebo se učíme používat triky, abychom zapůsobili. To všechno jenom proto, abychom získali odměnu (pochvalu) na úkor toho, že nejsme přirozeně sami sebou.
Když jsou děti motivovány “zvenčí” dost možná můžou přestat dělat věci z opravdového zájmu nebo zvědavosti, a dělají je jen proto, aby uspokojily rodiče. Výsledkem je, že dítě nebude zkoušet to, co ho těší, ale to, co podle něj potěší rodiče. Dítě se může začít bát zkoušet něco, v čem není přirozeně dobré, protože se bojí, že nedostane pochvalu a vytoužený pocit přijetí.
Nepodmíněné pozitivní sebepřijetí
C. Rogers už v 50. letech 20. století vyvinul radikálně novou teorii nepodmíněného pozitivního sebepřijetí. Ta spočívá v tom, že má-li se dítě vydat za naplněním svého skutečného potenciálu, potřebuje rodiče, kteří mu neodpírají lásku jenom proto, že se nechová způsobem, který se jim líbí.
S tímhle záměrem vychováváme my holčičku. Chceme, aby nemusela předstírat, jaká je. Aby se nebála přiznat i svoje nejhorší pocity. Aby se s náma chovala spontánně, nebála se riskovat, experimentovat a chybovat. A aby věděla, že ji milujeme proto, že je. To nám totiž stačí.
Doma nehodnotíme
Vždycky, když někde řeknu, že holčičce neříkáme, že je šikulka nebo že se vyhýbáme jakémukoliv hodnocení, slyším něco jako:
“Pane bože, to už ani jako nemůžu pochválit vlastní dítě?”
Jasně, že můžeš :). Jde jen o to, že přehnaná chvála může způsobit víc škody než užitku. A navíc – děti to nepotřebují. Co ale potřebují je naše napojení, náš upřímný zájem o ně. Děti se rádi dělí o svoje úsilí a úspěchy, ne však proto, aby byly hodnocené, ale protože cítí hrdost a touží po spojení s námi.
Doma holčičku nehodnotíme. Neříkáme jí, že je hodná holčička, nekritizujeme, že je netrpělivá, že je vztekloun. (Ok, občas teda v návalu lásky zhodnotim její vzhled tím, že na ní zahalekám, že nechápu, jak může bejt tak krásná, skvělá, úžasná :)).
Nechválíme, ale oceňujeme
Učíme se s holčičkou komunikovat formou JÁ-sdělení. Psala jsem o něm například i tady. C. Rogers nazývá přístup, kdy si vážíme dětí za to, kým jsou “oceňováním”. Je to úplně něco jiného než chválit děti za to, co dělají. Jsou-li láska a uznání podmíněné, cítí se dítě dobře jen tehdy, když se chová tak, že jsou na něj rodiče pyšní, místo toho, aby bylo šťastné z věcí, které těší přímo je.
Oslavujeme úspěch společně s holčičkou. Popisujeme, co se právě stalo a jsme přítomní.
“Tys to dokázala! Mám radost s tebou!”
Hodně souzním také s tím, co píše J. Lehr (Rodičovština): Když popisujeme, co vidíme, mnohem víc si totiž uvědomujeme, na co přesně se díváme.
Když se holčičce něco povede, občas mám tendenci začít tleskat a ječet: jeee, jupí, úžasný, boží, skvělý! Občas mám taky tendenci odměnit ji šikulkou, když “poslouchá”. Ale učím se to ovládat, protože chci, aby věděla, že je boží a úžasná, i když se jí nedaří :).
Nejčastěji u nás teda frčí: Líbí se mi/ Mám radost/ Vidím, že tě to baví. U popisování se snažíme být co nejvíce konkrétní, například:
“Ty jdeš sama ze schodů! Líbí se mi, jak se soustředíš. Kdybys potřebovala, jsem tady.”
Taky u nás hodně frčí: Nelíbí se mi/ Vadí mi/ Už mě nebaví :).
Tak co, dává vám to smysl? Mně moc! Vidím velkej rozdíl v tom, když používáme v komunikaci JÁ-sdělení. JÁ-sdělení je totiž jenom o mě, takže nemůže druhýmu ublížit.
Btw. Jde z těch schodů a brouká si: Jsem šikulka, jsem šikulka! 🙂
