Porodní příběh navazuje na článek Prožitky neplánovaného těhotenství, kterej jsem psala tady. Prožila jsem si vaginální vyvolávaný porod ve 42. týdnu fyziologickýho těhotenství v pražský porodnici Podolí. Tak jdeme na to.
Příjem na rizikový oddělení a den první
Je pátek ráno a sedíme v malý kanceláři na příjmu na rizikový oddělení. Dají mě na pokoj o velikosti asi 2×2 metry k jedný milý paní, který hrozí předčasnej porod. Jdu poprvý na monitor (do vedlejší místnosti) a Vojtu posílají domů.
Následně mě doktor seznamuje s průběhem vyvolávání porodu – říká něco o tabletkách, ale upřímně, je mi to úplně jedno. Poslouchám doktory na slovo a přeju si jediný – ať už to je hlavně za mnou. Můžete porodit klidně ještě dneska nebo za tři dny, říkají. Dopoledne mi zavádí první vyvolávací tabletu, po který se nic neděje. Každý asi 2 hodiny chodím na kontrolní monitor. Nic mě nebolí a nic necejtim. Odpoledne zavádí další tabletu – bez výsledku.
V noci mě vzbudí křik jedný z rodících žen a křik jejího partnera na chodbě: “Udělejte s ní něco, tohle už není normální!”. V klidu spím dál, protože tohle mně se stát nemůže, že jo. Já budu v klidu (haha).
Den druhý
V sobotu ráno mi doktor zavádí další tabletu. Jelikož mě pořád nic nebolí, přijedou na návštěvu naši se ségrou. Odpoledne mi doktor oznámí, že zkusíme porod vyvolat mechanicky – pomocí balónku, kterej se zavede do děložního hrdla a nafoukne. Není to moc příjemný, oznamuje mi a vytahuje obrovský kleště. Zavedení nebylo tak hrozný, jak to vypadalo. Celý odpoledne jsem pak ale chodila s hadičkou mezi nohama, ze který kapala krev. Extra super.
Pořád konstantě probíhaly kontrolní monitory. Všechno v pořádku, zatím se nic neděje – to byla věta, kterou jsem slýchala celý dny až do nástupu druhý doby porodní (jo, tehdy jsem neměla o nějakejch porodních dobách samozřejmě ani nejmenší tušení).
Večer za mnou přišla sestřička, že mi “něco” zkusí píchnout. Že to může vyvolávání porodu urychlit nebo se minimálně aspoň líp vyspim. Já vám nevím, já spím úplně v pohodě. Ale píchnout si to nechávám s nadějí, že se pak třeba už něco konečně stane. (Chápete, že jsem si nechala píchnout “něco” a ani nevim co?)
Věřte nebo ne, byla jsem tak mimo, že mě ani jednou nenapadlo promluvit k holčičce. Napojit se na ní. Myslela jsem zkrátka, že porod je jen “zákrok” v nemocnici, kterej bolí a že ho musím prostě jen nějak přežít. Proč bych na ní jako měla mluvit? Jediný co, tak jsem se těšila, až ji uvidím. Doufala jsem, že to bude brzo a byla jsem proto ochotna doktory poslouchat na slovo. Oni přece ví – narozdíl ode mě, mýho těla a holčičky. Ach.
Den třetí
Balónek mi na noc doktor vyndal s tím, že ráno budeme pokračovat v zavádění tabletek. Injekce čehosi nezabrala a tak mi doktor ráno zavádí další tabletu – ne jednu, ale rovnou dvě. Připravte se, bude to jízda, říkal. A měl pravdu.
Vojta v neděli ráno už zůstal u nás na pokoji. Doktor zavedl dvě tabletky a asi za hodinu jsem konečně začala “něco” cejtit. Z těch všech tablet jsem neměla vůbec chuť na jídlo, tak jsem od sobotního odpoledne nic nejedla.
Začala jsem pociťovat mírný tlaky v podbřišku, který začaly chodit celkem pravidelně. Ha, už je to tady, říkám si. Na monitoru ale opět – všechno v pořádku, nic se zatím neděje. Tak já vám teda nevím, pomyslím si.
Poslední fotku v mobilu jsem měla cca ze 13 hodin. Sedím na ní na míči a piju pomerančovej fresh. Vojta posílá fotku našim s tím, že jsem ještě v pohodě. A pak se to rozjelo.
Kontrakce byly najednou v takový intenzitě, že jsem sotva dobelhala vedle na monitor. Naposled mě ještě sestřička donutila padnout do toho hlubokýho křesla, ve kterým jsem musela vydržet sedět 20 minut a málem se z něj nezvedla. Když jsem opět slyšela: pořád se nic neděje, myslela jsem, že tuhle jízdu nikdy nemůžu přežít ve zdraví.
Řekla jsem sestřičce, že to není možný, že už to rozhodně není “nic”. Svolila, že mě vyšetří. Bylo asi 16 hodin. Jo, už se něco děje, je tam otevření na pár centimetrů, zkuste jít do sprchy. Jenom pár centimetrů, zděsila jsem se.
Dobelhala jsem zpátky do toho malýho pokojíčku a říkám Vojtovi, ať mi zkusí pomoct do sprchy. Koupelna byla tak maličká, že mi dělalo potíže do tý sprchy vůbec vlízt. Teplá voda mi ale dělala dobře, přišla najednou hrozná úleva. Brzo se koupelna zapařila a mně se začala motat hlava. Vylezla jsem ven – vždycky pár kroků a kontrakce.
Jediný další místo, kde ty bolesti byly snesitelný, byl velkej gymnastickej míč, kterej se sotva vešel do pokoje. Seděla jsem na něm zapřená o madlo postele, na který ležel Vojta a nezúčastněně hleděl do mobilu. Netušil, co má dělat a já taky ne. Vedle slečna dělala, že tam není. V ten moment jsem se uzavřela hodně do sebe a od tý doby jsem dalších 5 hodin nepromluvila ani jedno slovo.
Sestřička pro mě došla, abych zase šla na kontrolní monitor. Když Vojta viděl můj výraz, že v žádným případě mě už nikdo nedostane do toho křesla – usmlouval to tak, že jsem mohla při monitorování sedět na míči. Monitor opět ukázal, že se nic moc pořád neděje. A to už jsem málem šla do mdlob – to ty bolesti budou ještě horší?
Další 2 hodiny probíhaly v duchu – sezení na míči, v kontrakcích hekání (samozřejmě žádný řízený dejchání), sprcha a tak pořád dokola. Pamatuju si jako dneska dvě věci, který jsem si v těch největších bolestech vizualizovala. Byli jsme to my – Vojta, já a holčička neurčitý podoby, jak sedíme na pláži a koukáme na západ slunce. Mezi kontrakcema jsem na pár vteřin usínala vyčerpáním. Další vizualizací v krátkejch chvilkách mezi kontrakcema byla představa, jak skvělej pocit je, když člověka nic nebolí a že si toho musím v životě víc vážit :).
Krátce před 20 hodinou večer pro mě došla zase sestřička, že mě vyšetří. To vyšetření v kontrakcích už bylo hodně hodně nepříjemný, přála jsem si zase bejt jenom na tom míči nebo ve sprše. Když se podívala, vykřikla: rodíme, honem na porodní sál. A já si řekla: konečně, díky bohu!
Rodíme
Posadila mě na kolečkový křeslo a doběhla na pokoj za Vojtou, aby mi sbalil věci. Toho vyrušila z tupýho koukání do mobilu, vyletěl z postele a začal splašeně balit (půlku věcí tam nechal). Pak zpětně mi říkal, že to vůbec nechápal, že všichni pořád: ještě nic, ještě nic a najednou rodíme :).
Dorazili jsme na porodní sál. Byli jsme tam konečně sami, tolik místa, skvělá sprcha – byla jsem v šoku. Stále jsem neřekla ani slovo. Přišla porodní asistentka a řekla mi: ještě máme chvilku čas, v klidu si lehněte nebo běžte do sprchy a odpočívejte. Odešla. Prosím?
Ukázala jsem na sprchu a Vojta mi do ní pomáhal, jen jsem tam ale vlezla, bylo to najednou všechno horší. Ven, ukazuju. Vylezu ven a pak přišla známá fáze porodu (o který jsem opět vůbec nevěděla) a to fáze: já to prostě nedám, já už dál nemůžu.
Vojta nevěděl, co se mnou, tak zazvonil na porodní asistentku a do telefonu jí řekl, že už to nedám, ať přijde. Vrátila se a řekla mi, ať zkusím vylézt na kozu a že zkusíme tlačit. Hurá.
Vylezla jsem nahoru. Vojta po mojí pravý ruce. Vybavila jsem si chvilky, jak jsem doma trénovala s Aniballem a Vojta u toho vedle mě koukal na Hospodu :). Říkám si: a je to tady holka, říkali, že to tlačení je v pohodě, pojď, to dáš. Vojta začal broukat znělku z Hospody – abych si prej jako vzpomněla. OMG :D.
Tak jsem poprvý zatlačila a… nestalo se nic.
Porodní asistentka říká: pěkný, ale musíte víc. Víc? Zděsím se. Jak víc? Vždyť teď už to prej má bejt v pohodě, teď má nastat už ta lehčí část. Zkouším to víc a nejde to. Poloha mi je nepohodlná. Porodní asistentka mě uklidňuje a povzbuzuje. V každý kontrakci a při tlačení cejtím, jak jde holčička níž a když přestávám tlačit, vrací se nahoru.
Chce se mi křičet, ale porodní asistentka mi říká, ať nevydávám žádný zvuky, že mě to zbytečně vysiluje (WTF?). Zkouším to potichu. Ještě chvilku a bude to. Vojta mě povzbuzuje, mačkám ho za ruku a dodává mi sílu. A pak, chvilku před 21 hodinou, se holčička rodí. A já cejtim obrovskej pocit úlevy – takovej, kterej se nikdy nedá zapomenout. Vojta přestřihne pupeční šňůru, dávají mi holčičku na břicho a jsem úplně v transu. Jediný, na co dokážu myslet je fakt, že jsem to přežila ve zdraví, že je to za mnou. Holčičku odnáší na vážení a já poprvý promlouvám: je zdravá? a je to holka? 🙂 Chvilku po tom na jedno zatlačení porodím placentu.
Holčičku mi vzápětí vrací na bonding a okamžitě se přisaje. Bojim se pohnout, nevím, jak ji mám držet, jak na ni mám sahat. Jenom ležím a koukám. Nechápu, co se právě děje. Pak ji zabalí do čehosi a dávají ji Vojtovi do náruče. Porodní asistentka nám přináší chleba s máslem a šunkou. Vojta drží zabalenou holčičku a tak si tam spolu žereme chleba a vůbec netušíme, jak moc se nám právě změnil život. A jak jsme se změnili my sami.
Bylo asi 23 hodin a musela jsem se přesunout na oddělení šestinedělí. Sestra mi nabízí, že si vezmou holčičku k sobě, abych si poslední noc odpočinula. Představuju si, že vůbec nemám sílu na to, učit se teď, jak ji držet a jak kojit. A co tam budu sama dělat, když začne plakat? Vojta řekl: jo, odpočiň si, nech ji u sestřiček. A tak bez váhání nabídku přijímám. A nikdy mě to nepřestane mrzet.
Oddělení šestinedělí
Na pokoji jsem v úplný euforii. Píšu všem kamarádkám, že jsem to přežila a že to teda byl extrémní masakr. Snažím se pak spát, ale slečně na pokoji pořád pláče miminko, takže to moc nejde.
V 5.30 ráno se rozrazí dveře a vezou mi holčičku. Byla jsem už připravená, těšila jsem se. Přijde starší sestra a říká mi: můžete sedět, dám vám ji na kojení. Říkám: no, docela to bolí. Dělá, že mojí odpověď neslyší a dává mi holčičku do sedu ze strany na prso. Odchází. Holčička se okamžitě přisaje a já se bojím pohnout. Bojím se, že když se pohnu, přestane pít a nepůjde jí to. A tak sedím, držím a tiše trpím.
Kojte každý tři hodiny a po každým kojení pečlivě važte, ať víme, jak dítě přibírá na váze. Ach, kolik práce mi dalo holčičku svlíkat, oblíkat, vážit – dnem i nocí. Když jsem do papíru psala opravdovej čas kojení, který bylo třeba za dřív jak 2 hodiny, sestřička mě nezapomněla varovat, že takhle ze mě to dítě bude mít brzo dudlík. AHA.
Vojta mohl dorazit jen na návštěvní hodiny (zhruba 3 hodiny během odpoledne), což mě hrozně mrzelo (nic o právech rodičů jsem tehdy samozřejmě opět netušila). Na pokoj ke mně se ubytovala stejně stará slečna prvorodička, se kterou jsme si super sedly. Díky ní byly ty dny tam snesitelnější a jsme spolu v kontaktu do teď. Nikdy na ty naše noční párty-vážení nezapomenu :).
Třetí den po porodu nás Vojta vyzvedává a jedeme domů.
Přijedeme domů, pokládáme holčičku na gauč.
Tyjo a co budeme dělat teď?
