Blog

Pár dní po pozitivním testu (příběh tady) mi doktorka potvrdila 8. týden těhotenství. Byla překvapená, že se tomu tak divím, když jsem už 2 měsíce nedostala menstruaci. Říkala jsem jí, že jsem to přisuzovala tomu, že jsem vysadila hormonální antikoncepci. Myslela jsem, že pak ženy spíš mívají problém otěhotnět. Haha, jak vidíte, tak ne každej, odvětila mi se smíchem doktorka :).

Pustila mi na ultrazvuku i zvuk srdíčka a já úplně vyšokovaná vyběhla z ordinace s fotkou za Vojtou do auta. Tyjo, dívej, tak fakt tam je. 

“Hmm, tak budeme mít dítě, no.” 

Za celou dobu těhotenství mi Vojta řekl jenom jednou, že máme víc možností, jak se rozhodnout a že každou možnost bude respektovat. Když se mamka vzpamatovala ze zprávy o pozitivním testu, volala mi, že máme taky její plnou podporu v rozhodování. Za to jsem jí do teď moc vděčná. Necítila jsem ze strany rodiny vůbec žádnej tlak. Mě ale upřímně ani jednou nenapadlo, že bych šla na potrat. 

Nebrala jsem to totiž vůbec jako nějakou chybu, která se omylem stala. Vnímala jsem to jako náš osud. Jako něco, co se prostě mělo stát. Potřebovala jsem se s tím jenom sžít a to bylo sakra těžký.

Další asi 3 týdny mi bylo špatně. Od rána do večera kocovina jak bejk. Žaludek jak na vodě, únava, skoro nic jsem nemohla sníst. Měli jsme zrovna 3 týdny dovolenou, takže jsme ji strávili místo cestování doma v posteli. 

Oznámení těhotenství rodině aneb Děláte si srandu nebo to myslíte vážně?

S oznámením těhotenství rodině jsme naštěstí nemuseli moc dlouho čekat, protože začátek 2. trimestru byl skoro za rohem. Střihli jsme si akorát jednu akci, na který jsem nepila, čemuž se samozřejmě divil úplně každej, kdo mě viděl s vodou v ruce :).

Už tehdy jsem nechtěla nikomu lhát, přetvařovat se, jak jsme šťastný a jak se moc těšíme. Chtěla jsem to rodině a kamarádům říct tak, jak to prostě je. Bez příkras.

“Cože? To myslej vážně nebo si z nás dělaj jenom srandu?” Šeptal do ucha sestřence její manžel, když viděl Vojtu, jak bere do ruky skleničku, mlátí do ní příborem a oznamuje, že příští rok nás tady bude grilovat o jednoho víc. 

No, zkrátka okolí tomu našemu těhotenství věřilo snad ještě míň než my. Jedinej, kdo projevil čirý nadšení a radost byla moje mladší ségra. Tou dobou byli s klukem v Egyptě a já jí to nechtěla oznamovat přes mobil. Počkali jsme, až se vrátí a sešli jsme se na pivě. Chvilku jsme si nezávazně povídali a pak jsme hodili na stůl fotku z ultrazvuku s tím, že se nám teda něco stalo :). Slzy byly a tu fotku má do teď doma na nástěnce a je z ní úplně boží teta :).

Pocity v 2. trimestru těhotenství

2. trimestr mi bylo už dobře a v podstatě až do porodu jsem nevěděla o tom, že jsem těhotná. Dobře se mi jedlo, spalo i cvičilo :). 

Shodou okolností to léto měly dvě moje nejlepší kamarádky svatbu. A to jsem teda trpěla hodně. Dosud jsem totiž byla v životě jenom na jedný svatbě. Vadilo mi, že nemůžu pít, standardně s nima slavit, tancovat až do rána. Nebyla jsem zvyklá na to, sedět na židli a čekat, až se Vojta usmyslí jet konečně domů :). Naštěstí se mnou držel basu. Za celou dobu těhotenství mě z žádný akce nenechal jet domů samotnou. Od začátku to bral tak, že jsme v tom oba spolu. A v tomhle módu si jede do teď a úplně ho za to žeru.

2. trimestr byl ale náročnej v tom, že jsem si to všechno musela srovnat v hlavě. Rozhodně tomu nepomáhaly komentáře typu: 

Vy se vůbec neradujete! Musíte bejt šťastný! Vždyť je to nádherný!

Na každý nadšený: Jéé, moc gratulujeme! Jsme odpovídali: No, děkujeme. 

Vadilo mi to. Brala jsem to v ten moment prostě jako pro mě hodně těžkou situaci, za kterou nechci, aby mi někdo gratuloval. Já vím, že je to společenská norma a taky vím, že těhotenství je věc sakra hodna ke gratulování, ale v tu dobu jsem to tak prostě necejtila. Mnohem víc by mi pomohlo něco jako: 

My víme, že to teďka máte těžký, držte se, jednou pochopíte, proč to tak je. Jsme tu pro vás. 

Nejlepší (ironicky) byly komentáře stylu: 

Jestli nebudeš šťastná a nebudeš se radovat, to dítě to pozná, vycejtí a taky potom nebude vůbec v pohodě. 

Takže já jsem celý dny seděla doma a přesvědčovala jsem samu sebe, že jsem šťastná a hrozně v pohodě. Abys taky bylo v pohodě, bejby! 

Když jsem někdy dřív přemejšlela o tom, že jednou budu mít dítě, vždycky jsem chtěla nevím proč holčičku. Na konci 2. trimestru nám ji doktorka skutečně potvrdila a já asi poprvý za celou dobu pocejtila upřímnou radost. Nedokážu teď vůbec říct, jak bych reagovala na chlapečka, každopádně jsem se celou dobu snažila ohledně pohlaví nemít žádný očekávání a soustředit se jen na to, aby dítko bylo zdravý. 

Přestěhovali jsme se z bytu z centra do většího bytu na Barrandov a začínalo to všechno bejt tak nějak víc reálný. 

3. trimestr a nepřipravování se na porod

V tehdejší práci jsem původně byla domluvená, že skončím v prosinci 2018 – kvůli našemu následnýmu vycestování za hranice. Po létě jsem tam nakráčela říct, že se nám trošku změnily plány a že v prosinci sice skončím, ale půjdu na mateřskou. Ten výraz tehdejšího kolegy asi nikdy nezapomenu :).

Kamarádka mi tehdy půjčila první knížku o dětech, která se týkala praktických věcí – jak dítě držet, jak s ním manipulovat, jak se o něj starat. (Hahaha, Terezo, hodně naivní, že sis myslela, že to, jak ho držet bude tvůj největší problém :)).

Začala jsem sledovat na instagramu nějaký mama profily a číst mama blogy (ano, další chyba :)). Byla jsem absolutně přesvědčená o tom, že to bude v pohodě. Že to naše dítě bude prostě spát. Že bude mít rádo auto. Že bude úplně v klidu. Že nebude brečet. Že porod nějak přežiju, vždyť přece každej ho nějak přežil, ne? To zvládnu. Nepotřebuju nic číst. Už vůbec mě nezajímá, jak si porod užít. Proč bych si proboha měla užívat něco, co tak bolí? Proč každej hrotí šestinedělí? Úplně v klidu dám dítě do kočárku a budu chodit do města. Nevydržím přece celý šestinedělí sedět doma. Nechápu proč bych měla. (Hahaha, dokážete si pak představit ten šok, tu srážku s realitou a to, jak vesele teď sedím doma na gauči už dva roky :)).

Byla jsem extrémně citlivá na to, když mi někdo sahal na břicho. Naštěstí to moc lidí nedělalo. Pokusila se o to jednou moje ségra, která přiběhla a s nadšením mi začala mazlit břicho. Když uslyšela moje otrávený “vypadni” už nikdy to pak nezopakovala 🙂 :).

Ano, tohle se mi honilo hlavou pár týdnů před porodem. Začala jsem cvičit aspoň s Aniballem, to je prej dobrý, říkali. Cvičení mi docela šlo, takže ten porod bude pohodička, to je jasný. Nakoupili jsme klasickou výbavičku, včetně postýlky. A pak už jsme jen čekali. A já to v hlavě dál pěkně bojkotovala. 

První a druhý termín porodu

Měla jsme dva termíny porodu, lišily se asi o 1 týden. Uplynul první termín a já na sobě pořád nepociťovala žádný změny. Jako bych snad ani nebyla těhotná. Vesele jsem si jezdila na kafíčka do města za kamarádkou. Celý dny jsem odpočívala a koukala na Netflix. Když mi sestřenka psala, že ona sama se kolem termínu porodu už nehnula z baráku, protože se bála, že ji praskne voda, nechápala jsem. Já se nebála ničeho. Proč by mi měla praskat voda? 

No, tak nějak jsem to asi bojkotovala. Uplynul i druhý termín a v porodnici mě objednali na příjem k vyvolání porodu. Nastoupit jsem měla za 3 dny. Nechtěla jsem na vyvolání, ale vůbec nic jsem pro to nedělala. Nezjišťovala jsem si žádný informace o tom, jak se porod vyvolává a už vůbec by mě nenapadlo vyvolání odmítnout. Byla jsem tehdy zkrátka úplně mimo. Mimo sebe. Holčička to věděla a nechtěla ven. A já se jí nedivím. 

Je pátek ráno a já sedím na příjmu na rizikovém oddělení v porodnici Podolí. Zdaleka vůbec nemám ponětí o tom, že 90 % porodu se odehrává pouze v hlavě ženy. Jen sedím a čekám, co se mnou udělají, co mi doktoři řeknou. Budu je poslouchat na slovo, protože oni všechno ví. A věděli – tehdy určitě mnohem víc než já. Hlavně, ať už to mám nějak za sebou.