Blog

V první řadě bych ráda uvedla, že dítě není nikdy moc velký na to, aby se kojilo. Nikdy. “Větší” děti vidím se kojit bohužel málo často a srdce mi plesá radostí. Vidím lásku, péči, pouto, jistotu, důvěru… a vidím taky tu námahu a trpělivost, co je za tím. Vidím ty stejný věci jako u nás. U těch, který už “jen” mazlíme a chováme. V druhý řadě chci podotknout, že je důležitý si uvědomit, že když odstavujeme děti, děláme to jenom kvůli sobě. Pro sebe. Protože my to tak chceme a potřebujeme. Dítě se chce a potřebuje dál kojit. Ale taky potřebuje matku, která je klidná, trpělivá a empatická. A u nás už pak vznikal v tomhle rozpor. Proč? To nevím. Prostě jsem se tehdy už nějak nemohla nadechnout a volně dýchat. 

Kéž by jednou naše společnost dospěla do fáze, kdy kojit “větší” děti bude norma a přirozenost. A zároveň bude norma a přirozenost nestydět se za to, když už dál nemůžeme.  Samoodstav je krásná věc. Takhle to příroda zamýšlela, jenom my matky jsme jí do toho hodily vidle :). Ale musí to bejt nutně špatně? Nemusí. 

Obdivuju vás všechny, který dlouhodobě (2+) kojit zvládáte. Já to nezvládla a nestydím se za to. Obdivuju taky vás všechny, co jste se mnou ve skupině :). Ve skupině, kdy známe veškerou teorii, všechny benefity a stejně se odstavit rozhodneme. Kvůli sobě. To je podle mě taky jistej druh hrdinství :). Buďme hrdinky všechny, samy pro sebe, tak, aby na momshaming nezbyl už žádnej prostor. V neposlední řadě obdivuju i vás, co jste kojit nemohly a tu lásku předáváte jinak – víc rukama a náručí, než prsama.

Chtěla bych vám tady teď sepsat pár mých myšlenek a shrnout, jak odstavování proběhlo u nás. Myslím si totiž, že je možný odstavit dítě s laskavostí, respektem, trpělivostí a klidem. Jenom je to sakra těžký! 

Bude to teď přesně půl roku, co holčičku nekojím. Odstavila jsem ji,  když jí bylo 2 a čtvrt roku. 

Holčička měla (kvůli mojí počáteční nevědomosti, sorry not sorry) do 18 měsíců dudlík. Měla ho jen na spaní, přičemž měla svůj usínací rituál: v náruči při houpání se střídavě kojila a dávala si dudlík :). V noci se pak budila 2-4x na kojení a jinak spala s dudlíkem.  Když začala dudlík vyžadovat i při silných emocích, začalo mě to štvát – ten fakt, že ho vnímá jako prostředek k uklidnění víc, než moje prso. Je to prostě šidítko. Samozřejmě – takhle jsem ji to naučila, že? Měli jsme strach i o její zuby, takže jsme se vědomě rozhodli, že se ho zbavíme. Byla to pro nás první (?) velká zkouška a psala jsem o tom tady. 

Od doby, kdy neměla dudlík se přirozeně začala kojit víc a častěji. Nevadilo mi to, protože s tím jsem do toho šla. Chtěla jsem ponechat kojení a zbavit se dudlíku, ač jsem věděla, že odstavování pak bude náročnější. Zatím odstav ale nebyl vůbec moje téma. 

Pokusy o noční odstav

V tu dobu jsem začala prožívat noci, při kterých byla holčička výhradně na prsu. Kojila jsem cca od 8 měsíců jen z jednoho prsa, takže jsem většinu nocí prospala na jednom boku. Pořád mi to ale nevadilo a přijímala jsem to.

Zlom nastal, když holčička oslavila svoje 2. narozeniny. Přes den spala jenom na prsu a noci se začaly přiostřovat. Uspávání bylo dlouhý a po něm jsem měla ani ne hodinku pro sebe a už jsem zase musela jít kojit a douspat.

Obecně pro mě v mateřství bylo (je?) největší výzvou dlouhý uspávání, nedostatek svobody, volnosti a moje večerní fixace na gauč :). Očekávala jsem, že s věkem holčičky se tohle bude lepšit. Očekávala jsem, že ji už brzo uspí i Vojta. Že už nebudu pociťovat tak silnej tlak, že JÁ prostě musím a nikdo jinej to za mě neudělá. Každý pokus o uspávání Vojtou skončil tím, že mě volala a sháněla se po mlíčku. Říkávala: “táta nemá mlíčko” :). A já ji nikdy nechtěla nechat, aby mě potřebovala a já tam nebyla. 

Když už jsem přijmula fakt, že ji budu dál (a kdo ví jak dlouho? haha, holka, ještě hodně dlouho :)) uspávat jen já, chtěl jsem udělat alespoň něco pro to, abych po uspání měla nějakej stabilní čas pro sebe – aspoň 2-3 hodinky a v noci se konečně vyspala po dlouhý době i na břiše :). Přiznala jsem si, že už nechci kojit v noci. 

Dlouho jsem to promýšlela, četla různý příběhy a hledala informace o nočním odstavu v odborný literatuře. Nejvíc mi ale pomohla knížka Batole od Leničky z prosimspinkej. Krátce se v ní věnuje laskavýmu odstavu a když jsem ty kapitoly četla, věděla jsem, že tohle bude naše cesta. Nikdy nejít přes sílu. Holčičce jsem o tom hodně vyprávěla. Celkově jsem jí upřímně sdělovala všechny svoje pocity. Vždycky. “Teď už tě nechci kojit, je mi to nepříjemný, dáš si jenom chvilku? Ne? Tak já to ještě chvíli zkusím, když potřebuješ.”

Jednoho dne jsem se rozhodla, že ji zkusím nakojit až ráno. Říkala jsem si, že to zkusíme a uvidíme, jak mi v tom bude. Jak to holčička přijme, co se bude dít a jak se budu cejtit já. První noc mě hodně vyšokovala, protože byla úplně v pohodě a holčička se nechala vždycky uspat jen v náruči. V tu chvilku, když usnula bez pláče v náruči, jsem si přidala jako superhrdina :D, fascinovaně jsem na ni hleděla, protože to bylo vůbec poprvý, co usnula bez prsa v puse. 

Další noci už takhle v pohodě rozhodně nebyly. Jedna laktační poradkyně mi asi po týdnu poradila, ať se držím toho, abych kojila fakt až v těch 5 ráno, protože kdybych jí jednou dala dřív, zase bychom pomalu sklouzly k tomu, že bude na prsu celou noc. Pořád jsem koukala na hodinky, jestli ji už “můžu” nakojit nebo ne. To bylo pro mě utrpení. Holčička se pořád ptala a vyžadovala mlíko, říkávala: můžu mlíčko? A to mi upřímně rvalo srdce na kusy. Nějak jsme to vždycky do toho rána doklepaly, ale bylo to náročný. Pořád jsem se bála, že krokem zpátky ji akorát zmatu, nepomůžu a zahodím všechnu naší dosavadní snahu. Jenže pak mi došlo to, co jsem četla u Leničky v knížce. Nemusíš nic vydržet. Nic netlač na sílu.

Přes den se kojila pořád dost často, ale to mi nějak nevadilo. Potřebovala jsem se už hlavně v noci vyspat. Noci se ani po 10 dnech moc nelepšily – ba naopak – holčička začala mít v noci šílený stavy/amoky a nedala se při nich nijak utišit. Po asi 14 dnech jsem se teda vrátila zpátky k nočnímu kojení a extrémně jsem v těch chvílích bojovala sama se sebou. Na jednu stranu jsem se k tomu už vracet nechtěla – kvůli svýmu egu? – nechtělo se mi dělat krok zpátky. Zároveň jsem ale cejtila a holčička mi svýma stavama dávala jasně najevo, že to tak prostě potřebuje… a tak jsem začala v noci znovu kojit.

První pokusy o omezení denního kojení

Chvilku jsme kojily zase celý dny i noci a mě pak napadlo, že bych na to mohla jít jinak a zkusit omezit kojení přes den. Že by pak možná líp přijala tu noc. Jenže to bylo náročný. Samozřejmě, že vůbec nedokázala přijmout, že teď mlíčko dát nechci a teď zase jo. A já se tomu vůbec nedivím. Jen jsem prostě hledala různý cesty – tak, aby to pro ni bylo co nejsnažší. 

V tu dobu jsem začala mít stavy “nasranosti” i přes den. Byla jsem nervní, protivná a podrážděná. Kojení se tak najednou stalo jediným zdrojem našich konfliktů a mně došlo, že to tak nechci. Že kojení je a má bejt láska. Nemusí bejt vždycky příjemný, nemusíme ho vždycky milovat – ale mělo by bejt víc láska, než nasranost a podrážděnost. I Vojta už cejtil, že stávající situace nikomu nevyhovuje a že s tím zase musíme něco zkusit udělat. 

Nevyšel nám noční odstav, ani přes den se kojení nedařilo omezit a mně došlo, že postupný odstav nemusí bejt nejsnažší cestou pro všechny děti na světě. Že jsou děti – jako holčička – který to prostě přijmout nedokážou, jsou zmatený a frustrovaný. A tak jsem věděla, že až přijde den D, přestanu kojit úplně. Jenže kdy přijde? Nedokázala jsem říct. Představa samoodstavu se mi vždycky líbila, v hlavě mi nabíhaly myšlenky, že bych to mohla zkusit, že bych to mohla “vydržet”, ale nějak jsem se v tý představě necejtila. Bylo by to na úkor mojí autenticity a to jsem si (a holčičce) slíbila, že nikdy nebudu dělat. 

Poslední den, kdy jsem kojila

Ten den přišel zanedlouho. Tak nějak sám od sebe. 3 měsíce po prvních pokusech o omezení kojení. Jednoho rána, kdy byla holčička od 4 na prsu jsem na ní asi v 7 hodin zakřičela, že už stačilo a že toho mám dost… a vtom mi tak nějak došlo, že na ni už kvůli kojení nechci nikdy křičet. Došlo mi, že je to naposled, co jsem ji kojila. A bylo. Rozhodla jsem se, ale pořád jsem si v hlavě nechávala variantu a možnost, že kdyby to bylo nějak hodně zlý, tak zase budu kojit dál.

Jenže ono to už tak zlý nebylo. První den usnula přes den v nosítku bez prsa a bez pláče. Vojta přišel z práce, jen se na mě podíval a věděl, že ten den je tady :). Večer usnula podobně. Bylo to dlouhý a náročný. Další dny taky nebrečela, ale odmítala chodit spát. Nechtěla bejt v nosítku, chtěla do postele, zpátky do nosítka, na gauč, do postele a tak pořád dokola. Chtěla chodit uspávat ven v nosítku. Hledala si nový rituály k usínání a bylo pro mě extra – extra – náročný zůstat u toho v klidu – a mnohdy se mi to po celým dnu nedařilo. 

Ale zvládly jsme to spolu. Hodně jsem o tom i pak celý dny mluvila – vím totiž, že trauma vzniká, když se o “tom” nemluví. Vyprávěla jsem jí, jak si ještě nedávno dávala moje mlíčko, ale já už jí ho pak nechtěla dávat a tak jsme přestaly a jen nosíme a mazlíme. Říkala jsem jí, že tady vždycky budu i bez mlíčka, že to potřebuju udělat kvůli sobě, abych měla víc síly a byla k ní trpělivější a laskavější. 

Trvalo to asi další 2 měsíce, než si to všechno sedlo. Přes den pořád usínala (ještě i teď usíná) jen v nosítku a večer už v posteli při povídání, zpívání, houpání v náruči a audiopohádce. Začala spát (většinou) celou noc nebo jen s jedním/dvěma probuzením, kdy jí stačí, že se přitulím a pomazlím ji. A já začala zase spát na břiše :). 

Nadechla jsem se. Sice ne úplně svobodně, ale trochu volněji. Jsem trpělivější, klidnější, víc empatická. Vydržím ji dlouhý chvilky při pláči nosit a mazlit. Začaly jsme se bez prsa objímat a objímáme se pořád. Tak nějak se teď cejtím v plný síle. A to je – a bylo – pro mě vždycky prioritou – ne to, abych ji “vydržela” kojit co nejdýl. 

Prsa má pořád na mazlení a má je k dispozici kdykoliv během dne. Náhradou za kojení je při velkých emocích nosítko a moje prsa, který drží a položí si na ně hlavu. A já to miluju. Potřebuje je i při usínání, takže já pořád vytrvale sedím večer na gauči, ale cejtím se dobře. Vím, že tady jsem – a vždycky jsem byla – správně. 

Včera jsme jeli s kočárem na hřiště. Ticho, nikde nikdo. Z kočárku se ozve: “Mně chybí tvoje mlíčko.” Já zastavuju, objímám ji a říkám: “Bylo to krásný, viď? Mrzí mě, že jsem to nezvládla dýl, ale vím, že teďka se máme taky krásně, když se mazlíme bez mlíčka.”